Kristýna Králová zdolala před nedávnem trek kolem Annapuren v Nepálu, o kterém snila již pět let. Na cestu se vydala se svou kamarádkou Veronikou. Během měsíčního pobytu zde Kristýna zachytila nespočet krásných snímků místní přírody i obyvatel.

Na ty nejzajímavější snímky se můžete zajít podívat do kavárny Buddha Café na hranickém náměstí, kde právě probíhá výstava těchto fotografií.

Kdy vznikl ten nápad odjet na trek do Nepálu?

O Nepálu jsem snila už asi 5 let. Fascinovala mě hlavně příroda, toužila jsem vidět naživo osmitisícové hory, zažít místní kulturu a běžný život lidí.

Hlavní zlom nastal minulý rok v lednu, kdy jsem před svou kamarádkou Verčou řekla, že tam chci. Slovo dalo slovo a už jsme kupovaly letenky. Najednou jsme před sebou měly skoro roční těšení se na vysněnou cestu.

Na co nesmíte zapomenout při balení na trek po Nepálu?

Určitě kvalitní spacák, bez toho se neobejdete a kotníkové boty do hor. Co se týče oblečení, při balení je nutno myslet na to, že jedete do hor, ne na módní přehlídku a hlavně taháte na zádech každý gram. Během několika dní mi bylo úplně jedno, co mám na sobě. Hlavně aby mi bylo teplo! Základ je i funkční termo prádlo (doporučuju z vlny Merino) fleecová mikina, péřová bunda a jedna tenčí softshellová, pláštěnka, funkční kalhoty, trička, čepici, rukavice, trekingové hole… a jste připravení. V mém případě ještě hlavně fotoaparát.

Moje krosna vážila 17kg. Při větším stoupání to byly celkem krušné chvilky.

Změnily se Vám na cestě životní hodnoty, myšlenky ... ?

Hodnoty se mi na cestě nezměnily, ale pochopila jsem jakou sílu má vzájemná podpora. Také jsem se utvrdila v tom, jak moc je důležité mít stále před sebou to, za čím si jdete a neuhnout, být silný a snažit se myslet pozitivně - i v horších chvílích.

Je Nepál ve skutečnosti jiný oproti tomu, co se dočtete v příručkách a na internetu?

Nevím co přesně se píše na internetu, ale Nepál je hlavně představován jako hodně chudá země a je to pravda. Přibližně 90% lidí žijí jen z toho co si sami vypěstují a jsou na hranici chudoby. Na druhou stranu se už nikde nepíše to, že tamní lidé, i když ve srovnání s námi nemají skoro nic, tak jsou šťastní, srdeční, snesli by vám, kdyby mohli, modré z nebe, neznají závist, žijí teď a tady, nestresují se zbytečně jako většina z nás co bude a nebude.

Jaká myšlenka, zážitek, okolnost, Vás nyní zpětně k cestě napadne?

Nejsilnější zážitky jsme zažívaly v místní dopravě. Jednou nám např. cestu zkřížil obrovský kámen, někdy jsme se málem zase my zřítili ze skály… To jsme si zažily celkem infarktové stavy, stáli při nás všichni svatí.

Pak samozřejmě jeden z dalších nezapomenutelných okamžiků byl ten, kdy jsme vystoupaly do cíle a to na vrchol Thorung la Pass 5.416m.n.m.

Kromě toho, že jste cestovatelka, jste také fotografka. Jak jste se k focení dostala?

Focení mě bavilo od malička, ale hlavní zlom nastal asi před 10 lety. Pořídila jsem si za vydělané peníze na brigádě první zrcadlovku a pak už jsem formou pokus – omyl fotila vše kolem.

Postupem času jsem zjistila, že je nejlepší nehledat v tom žádnou zbytečnou složitost. Fotit srdcem. Přes objektiv čekám na zajímavý okamžik plný emocí, abych mohla zmáčknout spoušť a moment zvěčnit napořád.

Teď je z koníčku práce, ale hlavně práce, která mě naplňuje.

Děkujeme Kristýno za rozhovor a Váš čas a těšíme se na další ;).

Přejeme Vám spoustu dalších cestovatelských a fotografických zážitků.

Přijměte pozvání na výstavu fotografií do kavárny Buddha Café v Hranicích. K vidění je až do konce února.