Upraveno z předlohy originálu knihy Hranické pověsti a pohády napsané Josefem Heřmanem Agapitem Gallašem v roce 1825.

Poustevník Jurik, zakladatel města Hranice
 

Před devíti sty lety byly Hranice krásná končina, celá pokrytá lesy, které přecházely v louky. Proháněli se zde divocí zubry, kanci, daňci, zajíci, bažanti a jiná zvěř. Také zde svá doupata měla dravá zvěř, která ze zdejší krajiny dělala nebezpečné místo. Proto se sem báli běžní lidé chodit. Ale přeci zde bydleli lidé, byli to pohanští divoši, říkalo se jim hlůza, kteří své útočiště našli na úpatí jednodnoho kopce, který ležel u lesa. Měli zde však těžké podmínky pro žití, bydleli v jeskyních nebo v podzemních dírách. Živili se lovem a sběrem planného lesního ovoce. Oblékali se do zvířecích kožešin a na vrcholu hory, pod kterou žili, prováděli různé pohanské rituály. Když tyto obyvatele hranických lesů v jejich chlupatých kožešinách běžný člověk viděl, pohltil ho strach a hrůza. Ale v nitru tito divoši nebyli zas tak divní a nepřátelští. Naopak, byli schopni mezi sebe přijmout člověka, který by je dokázal vést k lepšímu životu a vychovávat je. Člověka, který by k nim zahořel pravou otcovskou láskou.

A přihodilo se, že snad pod vedením Božího ducha jeden poustevník, jehož jméno bylo Jurik, náhodou přišel do této hranické pustiny. Vstoupil na onen kopec, kterému se dodnes podle pohanských divochů říká Hlůzovský kopec a tam uviděl krásný výhled do údolí, přes něhož klidně tekla řeka Bečva. Tento pohled ho natolik očaroval, že se rozhodl, že v tomto kraji zůstane.

Mnich Jurik si postupně získal důvěru místních divochů, především díky své vlídnosti a vroucné lásce, protože se praví, že moudrost spojená s láskou i zuřivé lvy a kruté vlky v tiché beránky přemění. A když viděl, že jeho učení těm divochům zlepšuje jejich drsné chování a oni se začínají chovat více jako lidé, ještě více se jim snažil dávat lásku a náklonnost. Učil je prosekávat lesy a plenit křoví a na jejich místě pak pod jeho vedením vznikala úrodná pole a sady, o které je učil se starat. Také jim ukázal, jak střežit stáda a jak má vypadat domácí hospodářství. A díky tomuto jeho zapřičinění se docela rychle celá ta hranická pustina začala měnit v krásný kraj. A když se pak ti dřívější divoši, teď už spořádaní vesničané dívali z toho Hlůzovského kopce spolu s mnichem Jurekem na celou tu hranickou oblast, tak jim srdce radostí zaplesala. A tehdy k nim už starý mnich Jurik promluvil: “Mé děti, můžete být na sebe hrdí a můžete se radovati, že se vám podařilo proměnit tu pustinu, v níž bylo slyšet jen strašné vytí vlků a smutné krákání krkavců. Nyní jsou slyšet modlitby a chvalozpěvy k Bohu, vašemu laskavému otci. Nikdy nezapomeňte, že jste díky štědrosti Boha, přeměnili tento kraj v úrodná pole, louky, sady a vaše příbytky. A že jste také přijali z jeho rukou vaši mravní proměnu. Nikdy na to nezapomeňte. Žijte spolu dle zákona Ježíše, Spasitele našeho, v čisté bratrské a sesterské lásce. Přičiňte se vždy co nejvíce ke křesťanským zvyklostem. Buďte pilní na polích a při jiné užitečné práci, která vám k vašemu živobytí dopomůže. Protože jen tím způsobem, když budete žít ve smíření s Bohem a v lásce jeden k druhému, můžete si užívat zdejšího i nebeského ráje.” Takto vyučoval Jurik kolem sebe shromážděné lidi (Jurik byl prvním hranickým farářem) a všichni, kteří ho slyšeli nechali jeho slova proniknout hluboko do svých srdcí a často jeden druhému říkal: “To je pravý otec - pravý postýř - pravý anděl.”

“Ach čímpak se ti odvděčíme náš laskavý a velebný otče za tvé dobré skutky a tvou otcovskou lásku? Jak ti můžeme poděkovat?”, ptali se ho, když se s nimi pak jednou na kopci loučil, protože měl tuto končinu i je opustit.

“Děkujte,” odpověděl Jurik s vlídným úsměvem, “vašemu nebeskému otci, jenž mne k vám poslal. Zachovávejte všechna náboženská, mravní a jiná učení, které jsem vám celou dobu, co jsem zde s vámi byl, předával.”

Když pak odcházel, tak všichni plakali a volali za ním: “Svatý muži, nezapomeň na nás, na své ovečky!” On jim otcovsky požehnal se slovy: “Mé milé děti, srdce mé zůstává s vámi.”

A když je pak krátce potom zase navštívil, založil k věčné památce, že zde prožil kus svého života, novou ves, které dal jméno po té pustině, Hranice.

 

Z originálu napsaném Josefem Heřmanem Agapitem Gallašem v roce 1825 upravil a pozměnil do dnešního jazyka Michal Ondra, ředitel portálu iHranice.cz