Kdo by neznal divadlo Ventyl? Hrají již od roku 2011. Oficiálně se poprvé představili 16. listopadu 2013 ve Velké inscenací O. Wildea Jak je důležité míti Filipa a vyprodali tamní  sokolovnu.

Rok poté premiérově představili divákům hru Zdeňka Podskalského, Ligu proti nevěře. S premiérou detektivní komedie Hrobka s vyhlídkou zas vyprodali v roce 2015 sokolovnu v Hranicích. Hrou Dva nahatý chlapi hned třikrát. V roce 2017 uvedli komedii Dokud nás milenky nerozdělí, kterou na čtyřech hranických představeních pokořili hranici 1700 diváků.

 

Divadlo vede Kamil Štroncer, který nám prozradil více o tomto úspěšném divadle.

 

Co vše má ředitel divadla na starosti?

Principál je vhodnější termín. O práci v dobrovolných, ochotnických souborech a podobných spolcích asi nemá smysl hovořit, napříč republikou by zúčastnění mohli vyprávět a my jsme si o tom, jak to funguje u nás, povídali loni. Hlavní starostí je udržet divadlo v chodu a má-li nadále bavit diváky a být úspěšné, je nutné mít víru, představu a vytrvalost. Když nebudete věřit tomu, co děláte, bude to zoufalství, bez vize budete tápat a bez vytrvalosti skončíte na prvním problému.
 

Jaká situace nebo událost Vás za poslední dva roky v divadle nejvíce překvapila?
 

V souboru se často odehrávají překvapení, kterých bych byl raději ušetřen, ale v souvislosti s divadlem se dějí i věci pozitivní. Například, že mi nabízí podporu a pomoc úplně neznámí lidé. Ať jde o propagaci, sponzorství, nabídky představení, atp.. Jsou to signály, které mi říkají, že nastavený směr je správný.
 

Jakým způsobem probíhá výběr her?

Snažím se tvořit pestrý repertoár z textů, které mě osloví. Chce to přečíst spoustu scénářů, mít fantazii a znát schopnosti ansámblu. V našem seznamu her najdete situační komedii, konverzačku, detektivku, absurdní komedii, ale chybí mi třeba hra se zpěvy a drama, byť ty správné texty mám. Rozpracované texty mám i k jednomu historickému kousku a „politické“ komedii. Jediné kdo chybí, jsou ti správní lidé. V začátcích jsem měl snahu obsazovat do rolí všechny, postupně dozrávám k přesvědčení, že divadlo lze hrát ve čtyřech, třech nebo jen ve dvou lidech. A než ho dělat špatně, je lepší nehrát vůbec.
 

Co je pro Vás ve vaší funkci nejtěžší?
 

Třeba jako režisér přijít nadšený se skvělým textem a zjistit, že jste v souboru jediný, komu se líbí… Nebo důvěřovat lidem a věřit jejich slibům, na kterých mnohdy záleží osud další sezóny, k jejichž naplnění pak nedojde, a letos tak premiéra nové hry (měla být 10. listopadu) nebude. Divadlo není a nemůže být dramatickým kroužkem, kde si zaplatíte kurzovné a pak už třeba nemusíte chodit, nepracovat, nerozšiřovat si obzory. Nehrajeme na školních besídkách nebo na pouti. Máme sezóny se 30 - 40 představeními, to už není legrace, měsíce dopředu běží předprodeje, divák platí vstupné i kolem dvou stovek a já ho nechci odbýt odfláknutým nebo poslepovaným představením. Je to velká zodpovědnost a není pro lidi bez disciplíny.

Na jaký svůj krok nebo své rozhodnutí jste nejvíce pyšný?

Pyšný ještě nejsem, to bychom velice rychle skončili. Jednou možná budu pyšný na své děti, jestli se mi je podaří do souboru zaangažovat, zda je bude bavit a bude se jim dařit. Určitě je fajn, že všechny ty klacky pod nohama zdárně přeskakuju a nepadl jsem kvůli nim ještě na hubu. Těší mě zájem a ohlasy diváků, vyprodaná představení v obcích a městech, kde hrajeme poprvé. Namátkou Valašské Meziříčí, Vsetín, Bohumín, Stachovice, Klimkovice a další. Je fajn slyšet, když vám řekne programová ředitelka MD v Přerově, „mně se líbíte, chci vás tady!“ nebo, když se vám ozve dramaturgyně Divadla na Šantovce, ať u nich zahrajeme v lednu 2019 Dva nahatý chlapy (k tomu nedojde, protože herci neměli víru, představu a vytrvalost).

Dokážete odhadnout, kolik večerů trávíte průměrně v divadle?

V uplynulé sezóně jsem na jevišti odehrál ve třech inscenacích 37 představení, tedy v průměru 3 představení měsíčně, což je ale nic ve srovnání s faktem, že lidé v ČR tráví v průměru 2,5 hodiny denně na sociálních sítích. Práce pro divadlo se ale odehrává nejvíce doma a tam pak můžeme mluvit spíše o tom, kolik dnů v roce divadlo nedělám.

Co rád děláte ve svém volném čase?

Čas věnuju podnikání a divadlu, oboje mě baví, takže můj program je mi vlastně celodenní zábavou. Taky mě baví včelaření, to je hektické v době, kdy už to není hektické v divadle, takže se to vzájemně nekryje. Občas musím lehce přibrzdit, abych měl více času na rodinu. Dovzdělávám se a 4. rokem studuju divadelní režii na LK v Ostravě. Rád fotím. Můj bývalý šéf používal hlášku: „Deň má dvadsaťštyri hodín a noc!“ A ano, měl pravdu. Ale život se dá jistě prožít i v hospodě, u televize, internetu, na sociálních sítích a u hraní počítačových her.

Dojalo Vás v divadle něco k slzám (dojemným) ..?

Slzy nebyly, ale 1. května 2016 jsem zorganizoval derniéru hry O. Wildea Jak je důležité míti Filipa, 51. představení. Šlo o nostalgické, příjemné i dojemné loučení s báječnou hrou, tam byla spousta vzpomínek a zážitků.

Prozraďíte nám na závěr nějakou ,,perličku,, z představení .. ?

Divadelních perliček je spousta, leč vytržené z kontextu čtenářům zábavné asi nepřijdou.

Hrobka s vyhlídkou – Zámrsky. Miluška Trousilová má přijít na scénu a má nadšeně při pohledu z okna říct: „Pojďte se podívat, ideální den na pohřby“ a místo toho přiletěla na okraj scény s replikou, která je až o 4 stránky dál: „Je pryč! Pryč! Rakev je otevřená a on je pryč!“ Všichni strnuli, protože s tímhle se nic moc udělat nedá a Markéta Burianová ji šeptem špitne: Tos to pěkně posrala!“, načež Miluška vyvalila oči, pochopila, že je mimo a nám všem začaly cukat koutky. Nápovědě se nedařilo nahodit text, tak ji Markéta poradila: “Jdi k oknu“, Míla sice šla, ale v tom šoku si nevybavila, co tam má udělat, tak se sbalila a dveřmi odešla ze scény, načež se ze zákulisí ozvalo mohutné šustění scénáře, jak hledala, kde vlastně je. Myslím ale, že diváci nic nepoznali.

Co poznali diváci určitě, se stalo s Hrobkou ve Velké. Dramatická scéna, kdy vrahoun vleze oknem s úmyslem zastřelit lidi v místnosti. Luděk Preněk však průlez oknem nezvládl a začaly padat kulisy, což byla ještě celkem sranda, kulisy jsme chytili. On si dál hrál to svoje, jeho úkolem bylo padnout mrtev k zemi, protože už měl v tu dobu kudlu v zádech. A jelikož je popleta, tak si vždycky dělal křížek na jevišti, aby věděl, kam spadnout. Jenže mu nedošlo, že forbína je ve Velké zešikmená dolů do obecenstva, a tak po dopadu na jeviště ho horní polovina těla táhla do sálu a během okamžiku se Luděk zřítil z cca dvojmetrové výšky po hlavě mezi diváky. Jeho žena ječela, diváci ječeli, rozsvítilo se v sále, Luděk vstal, oklepal se, řekl: „ v pohodě,… v pohodě…“, a hrálo se dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POZOR, divadlo hledá herce .. využijte této jedinečné šance..  a dostaňte se "na prkna, která znamenají svět"...
 

Napadlo vás stát se součástí divadla? Mít pěkného koníčka, učit se texty, jezdit po představeních, rozdávat zábavu?