Celý svůj život strávila v Lipníku nad Bečvou, v současnosti již přes dvacet let zaznamenává vše podstatné, co se v jejím rodném městě odehrává, do kroniky. Učitelka, která se může pyšnit titulem “Vzorná učitelka”, ředitelka, zastupitelka, Seniorka roku 2015, ale také máma, babička a žena s neskutečným elánem a pamatovákem i ve svých 81 letech. Ta, kterou v Lipníku zná snad opravdu každý. A nejen tam. O kom že je řeč?

O nikom jiném, než o paní Jarmile Musilové, s níž jsem měla tu čest strávit příjemné dopoledne v jejím rodném domě. S radostí jsem přijala také nabídku prohlédnout si impozantní interiéry místního piaristického kláštera, na který se lipenská rodačka dívá po celý život z okna.

 

1. Paní Musilová, je vůbec v Lipníku někdo, kdo vás nezná?

(smích) “To těžko. Jedině noví přistěhovalí, ale jinak snad každý.“

 

2. Zabrousíme do Vašeho dětství. Čím jste chtěla být jako malá?

“Jako malá jsem chtěla být veterinářkou, protože můj otec byl veterinář. Od 12 let mě bral s sebou po vesnicích. Nechal mě řídit auto, to bylo pro mě důležité. Pochopitelně, že se to nesmělo. Nechal mě také očkovat nebo i kastrovat prasata.

Po měšťance jsem měla problémy s přijetím na gymnázium, jelikož jsem neměla dělnický původ. Na gymnázium mě nakonec vzali, ale u vysoké školy se objevil opět stejný problém. Nakonec jsem tedy vystudovala učitelku, kterou ze mě vždycky chtěla mít matka. Chtěla jsem jít aspoň někam do světa, třeba do pohraničí, kde byl nedostatek učitelů, ale dostala jsem umístěnku na lipenskou Jedenáctiletou střední školu, na které jsem maturovala i já, a tedy jsem zůstala doma. Škola byla po reformě změněna na devítiletou, já jsem se stala zástupkyní ředitele a v roce 1972 ředitelkou. Vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Neříkám, že mě něco nebavilo. Našla jsem v tom zalíbení, ale jisté počáteční zklamání v tom bylo.”

 

3. Takže jste celý svůj profesní život strávila ve školství?

“To ne, v 83. roce, když jsem ovdověla, jsem ze školství odešla. Můj muž by to nikdy nedovolil, mu se líbilo, stejně jako mé matce, že jsem učitelka. U těch se předpokládá, že nezvlčí (smích).

Krátce po mém nástupu na školu mi zástupkyně ředitele oznámila, že mne navrhují jako kandidáta do komunálních voleb (bylo mi 23 let). S přestávkou po roce 1990 jsem v zastupitelstvu města dodnes. Když jsem byla ve funkci ředitelky, těžko jsem odolala tlaku a vstoupila do KSČ. To víte - kdo chce s vlky výti ... Můj muž byl členem strany od svého mládí, byl takový ten skutečný, uvědomělý komunista, který tehdejšímu systému opravdu věřil. On si nepřál, abych do strany vstoupila, protože znal mé názory, věděl, že se tam nehodím. Já jsem zas taková, že neumím říci ne. Po manželově smrti jsem tedy přijala funkci uvolněného funkcionáře na Městském národním výboru. Po 25 letech působení na škole mi připadalo, že už nemám škole co dát a začala jsem naplno pracovat pro město. Po listopadu 1989 jsem členství v KSČ ukončila, nechala jsem se uvolnit i ze zastupitelstva a vrátila se do školství. Do sedmdesátky jsem ještě občas zaskočila za chybějící učitele. A pak mě náš pan starosta oslovil, jestli budu opět kandidovat. Mě to potěšilo, že má minulost není opravdu nijak zlá. Nabídku jsem přijala a jsem opět v zastupitelstvu.”

 

4. V současnosti však máte i další aktivitu...

“Ano, v současnosti dělám ještě kronikářku. V roce 1997, zrovna jak byly povodně, na mě přešel bumerang po panu doktorovi Štejgerle, který lipenskou kroniku dělal velice pečlivě. Měla jsem výpadek asi jen na dva roky, když jsem prodělala mrtvičku, která se podepsala na hybnosti nejen mé pravé ruky. Celkově jsem nevěděla, co se mnou bude. Jak jsem se z toho zvetila, opět jsem začala.

U nás se kronika píše ručně. Já píšu šmírák a dcera přepisuje, máme takovou dělbu práce. Třeba to zaokrouhlím na rok 20, do té doby to vydržím a budu chodit všude s papírky a dělat si poznámky.”

 

5. Jaké informace se v kronice dozvíme?

“Kronika je rozdělena do 7 částí, počínaje volebními orgány, rozpočtem města, ekonomickou částí, kulturou, sociální věci, školství, přehled počasí. Zvlášť je daná obrazová část - letáčky, plakáty, výstřižky z novin.”

 

6. Informace si získáváte sama?

“Ano, pořád někde lozím po různých akcích (smích), ale také v Lipenských listech, z Nového Přerovska, usnesení rady a zastupitelstva - to já si vystřihuji a plním škatuli. To jsou ty hlavní zdroje. Je s tím opravdu hodně práce.”

 

7. Jak moc pozadu se kronika píše?

“Měla by být psána tak půl roku pozadu, ale my teď dopisujeme rok 2016. Jestli víte, co je to prokrastinace, tak to je přesně moje vlastnost. Pořád něco odkládám a potom nestíhám.”

 

8. Může do ní kdokoliv nahlédnout?

“Kronika není pro veřejnost k dispozici. Podle zákona musí být uložena v Okresním archívu. To mě může vždycky přivést k šílenství, když já to napíšu, ale pak už se k tomu vůbec nedostanu. "Co peklo schvátí, to už nenavrátí" - vždycky říkávám. U sebe mám jen tu poslední kroniku, do které píšeme, předcházející je ještě na MěÚ, starší včetně dokumentace (fotografie, plakátky apod.) v Okresním archívu v Přerově-Henčlov. ”

 

9. Vy se také snažíte o záchranu místní památky, kterou máte přes cestu - piaristický klášter...

“Snažím se, aby se tady s tou naší památkou něco dělalo. Zahradu mají propůjčenou od města Junáci, jinak je to zavřené. Z důvodu bezpečnosti. Není to ani tak o penězích jako spíš o využití. Vymyslet, co by mohlo v tak velkém objektu být - najdete tam skoro 200 místností. Byly zde byty, nějaké úřady, okresní archiv, bezpečnost, téměř sto let také česká školka - do té jsem chodila já i mé dcery a vnuk. Klášter opravdu dobře znám tím, že zde celý život žiju.

Více jak 50 let sázím Sportku. Když vyhraji, založím nadaci Klášter a pokusím se získat na záchranu kláštera další peníze od spoluobčanů.

Před několika lety zde bylo založeno občanské sdružení Piaristická kolej, které trvalo 5 let. Byla jsem do spolku také vtažena. Starali jsme se o klášter, 2x ročně jsme jím provázeli veřejnost. Dvě místnosti jsme upravili jako pamětní síně básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, současníka Wolkera, a místního povídkáře Jaroslava Polky. Moc jsme si jich obou vážili, cenili si jejich pozůstalosti. Děti se se školou mohly tak aspoň jednou za rok spolu s pracovnicemi Městské knihovny do kláštera podívat a připomenout si je. Teď už je však klášter dost zchátralý a není bezpečné se v něm pohybovat.”

 

10. Je nějaká vize co s klášterem?

“Byly návrhy - třeba hudební škola, ale to by byla jen část vyřešena. Nebo Domov důchodců. Pan starosta vymyslel, že by se tam udělal archeologický depozit, protože u nás kde se kopne, tak se něco najde. Jednal tedy s Archeologickým ústavem v Olomouci i Brně, všude byli tím nápadem velmi nadšení, ale nikdo na to nechtěl nic dát. Když už to vypadalo, že se depozit může realizovat, kraj rozhodl, že pro ten náš nápad uplatní budovu bývalé malotřídky na Bruntálsku, která se zrovna zavírala. Takže tohle také padlo.

Je to takový danajský dar, no. Levněji vyjde ulepit panelák než přestavovat klášter třeba na startovací byty. Já říkám, že bych ani slzu neukápla, kdyby se to zbouralo. Tady by byl pěkný plác, na kterém by se mohly stavět nové domy. Ale to nikdo nedovolí.”

 

11. Zpět ale k vám. Jaké období považujete za své nejšťastnější?

“Asi když jsem založila rodinu, když byly děti malé, to bylo takové pěkné období. Tak do jejich 15 let. Dokud byl manžel zdravý, děti tvárné. Měli jsme pěknou rodinu.

Ráda ale také vzpomínám na studentský život. Měli jsme v Lipníku takovou bezvadnou partu, říkali jsme si Svaz Bílého domku - scházeli jsme se u Bečvy u Bílého domku, chodili jsme se koupat, tancovat, v zámeckém parku jsme měli vždycky o prázdninách své místečko, kde jsme večer vyzpěvovali, hráli na kytaru, to bylo něco. To byly krásné roky, opravdu. Dodnes se scházíváme také s kamarádkami z kolejí, i když se jedna odstěhovala do Austrálie. Byli jsme hrozně fajn parta."

 

12. Máte nějaký nesplněný sen?

(smích) “Nooo, mám. Vy se mi budete smát. Moje touha byla vždycky koupit si harleyku. Od mládí, když se kolem mě ochomejtl kluk s autem, to mě nebralo tak, jako když měl motorku. O mojí touze se doslechl i pan Hradílek (lipenský chartista pozn. redakce), můj bývalý žáček, se kterým jsme velcí kamarádi, a loni mi přišel popřát k osmdesátce s harleykou v ruce.”

 

13. Jezdívala jste tedy na motorce?

“Jezdívala. Měla jsem řidičák na motorku dříve než na auto. Pořídila jsem si skútřík, ale ten jsem potom prodala, když bylo potřeba peněz. Dodnes mě to mrzí.”

 

14. Jaké máte plány v nejbližší době?

“Nějaké cestování nebo tak mě už netáhne. Ale musím dát konečně do pořádku kroniku. Jsem teď v rozpacích, jestli ji mám ještě dělat dál nebo nemám. Tohle je teď můj velký balvan, který si s sebou táhnu.”

 

15. Jak to všechno vlastně stíháte?

“Nemám pořád čas (smích). Já tvrdím, že se zeměkoule začala točit rychleji, jinak to ani není možné. Ale popravdě si myslím, že za dnešní uspěchanost může pětidenní pracovní týden. Já když jsem začínala pracovat, tak se učilo i v sobotu. Vím, že je to kacířské, co teď řeknu, ale dnes se práce scvrkla na 4,5 dne. V pátek po obědě už nikdo nechce, aby ho někdo otravoval. A kdy se to má vše stihnout?”

 

16. Jaký máte recept proti stárnutí?

“Pořád něco dělat a nepřipouštět si to. Stárnutí je zlozvyk, na který plně zaměstnaný člověk nemá čas - tímhle se řídím.”

 

17. Chcete něco vzkázat čtenářům iHranic.cz?

"Využívejte každou chvilku života k něčemu činorodému. Dívejte se po svém okolí, vnímejte, všímejte si lidí, co kdo má za touhy a pokud jim s tím můžete pomoci, tak jim pomožte. Chtějte vědět. Ptejte se, dokud je koho. Žijte s lidma, ne vedle nich!"

 

Krásný závěr. Mockrát děkuji za čas strávený s Vámi a budu se těšit na další setkání!