Měli jsme tu čest a vyzpovídali Tomáše Plesníka, zakladatele spolku Tom Help. Co předcházelo vzniku této neziskové organizace, jak se s nešťastnou událostí Tomáš popral, co má společného s Kavárnami ve tmě, jakou pomoc nabízí a čím naopak můžete pomoct vy jemu si můžete přečíst u nás.  

Kromě toho, že Tomáš stojí za založením Tom Helpu, je také provozním restaurace, který v případě nouze neváhá a pomůže i v kuchyni. Je to člověk, jehož hendikepu si mnozí nevšimnou, dokud jim při setkání nepodá levou ruku. Ten, který se už několik let snaží pomáhat ostatním hendikepovaným osobám a jehož heslo zní: „Jedna ruka tleská!“. Muž, který si na nás udělal čas a s lehkostí odpověděl na naše zvídavé otázky:

 

1. Prosím, představte našim čtenářům Tom Help. Co to vlastně je, jak vznikl a čím se zabývá?

“Tom Help je nezisková organizace, jejímž úkolem je pomáhat hendikepovaným. Fungujeme od roku 2015. Jádro organizace tvoří 5 členů, kteří zajišťují vše potřebné. A pak je zde spousta dobrovolníků – nevidomých, neslyšících, jednorukých, kteří se postupně během let nabalili a vlastně všechny naše aktivity s námi tvoří a předávají své osobní zkušenosti.

Na samotném počátku byla myšlenka natáčet a sdílet videa s návodem, jak zvládat různé činnosti jednou rukou. Nikde jsem na tyto informace nenarazil, takže jsem si musel na vše přijít sám. Dnes je spousta možností, jak se o tyto zkušenosti podělit, různé sociální sítě, přístup k lidem je relativně jednoduchý. Nakonec mě napadlo, že bych mohl založit spolek, neziskovku, která by se těmito věcmi zabývala a nebyla tím pádem omezena jen na videa.

Stanovili jsme stěžejní projekty, kterými se chceme zabývat. Kromě již zmiňovaných video návodů jsme rozjeli besedy ve školách - na středních i základních školách, byli jsme dokonce i ve dvou školkách. Ale zaměřujeme se i na veřejnost obecně.

K těmto původním dvěma „startovacím“ projektům přibyly tak nějak spíš náhodou Kavárny ve tmě a další společenské akce jako letní benefiční grilování nebo koncerty nevidomé kapely Naslepo, při kterých si za dobrovolné vstupné příchozí užijí muziku a zábavu v podání nevidomých.

Kromě toho všeho v případě zájmu pomáháme handicapovaným najít práci. Pomůžeme jim sestavit vhodný životopis, zajistíme konzultaci, dáme doporučení.”

2. Vraťme se k besedám. Jak probíhají?

„Besedy jsou rozděleny na teoretickou část, kterou prezentuje člověk s konkrétním handicapem, s nímž žije. Což je z mého pohledu to nejdůležitější. Lidé se mohou ptát na cokoliv, není zde žádné tabu. Druhá část je praktická, interaktivní, kdy si děti mohou daný handicap vyzkoušet samy na svém těle. Jak se kreslí jednou rukou, že ten papír opravdu klouže po stole. Necháváme je zavázat si botu jednou rukou, nebo zajíždět vozíčkem do úzkého prostoru, ať zkusí, kolik síly musí vyvinout, aby se dostali na konkrétní místo. Také chodí se zavázanýma očima a slepeckou holí. Na tyto besedy máme opravdu skvělou zpětnou vazbu.“

3. A co Kavárna ve tmě? Jak vlastně vznikla?

„Po nezapomenutelném zážitku v jedné takovéto kavárně v podání Světlušky mě moc lákalo vyzkoušet si Kavárnu ve tmě i u nás. Na vlastní kůži jsme si zažili, jaké to je být nevidomý. Paradoxem bylo, že jsme tam jeli dva vidící a dva nevidící. Takže jak v běžném životě děláme „oči my jim“, v té naprosté tmě se vše otočilo a „oči dělali oni nám“. Navíc mě v tom prostředí napadaly otázky, které by mě běžně nenapadaly - taková přidaná hodnota pro mě osobně. Byl to tak silný zážitek, že jsme se jím nechali inspirovat a pokusili se jej zrealizovat u nás.

Úplně první kavárna byla docela vtipná, protože jsme vůbec netušili, jak to všechno vlastně uděláme, jestli nám budou nevidomí schopni vařit kávu a jak vše vlastně připravit. Náročné bylo také vyřešení problému, jak zabránit světlu, aby se vůbec nedostalo dovnitř. Po počátečních chybkách jsme vše (tedy snad vše) vychytali a kaváren již proběhlo několik - v Hranicích, Olomouci a Rožnově. Dohromady máme obslouženo kolem 2,5 tisíc lidí a nedostala se k nám ani jedna záporná reference.

Navíc součástí kavárny je také výstava Svět nevidomých, kde návštěvníci mohou strávit další čas, osahat si pomůcky, které nevidomí používají, vyzkoušet hry pro nevidomé, dočíst se různé informace na toto téma a další.“

4. Na kdy plánujete další Kavárnu ve tmě v Hranicích?

“Zatím není znám přesný termín, ale letos ji rozhodně uskutečníme. Proběhly určité legislativní i provozní změny, kterým musíme kavárnu přizpůsobit. Až vše doladíme, kavárna proběhne.”

5. Jak se vlastně stalo vaše zranění?

“Do svých 12 let jsem byl normální floutek, který nebyl hodný, ani zlý, občas v pubertě neposlušný, zkrátka úplně normální kluk. Tenkrát jsem trénoval na závody na kole a při jedné mé vyjížďce hned asi po prvním ujetém kilometru se stala nehoda. V mírné zatáčce na téměř nefrekventované silnici mi do protisměru vjela motorka a čelně jsme se srazili řidítky. Měl jsem zlomeninu paže, zásadnější ale byla přetnutá céva do pravé horní končetiny, vytržené nervy z míchy plus porušený nervový pletenec v rameni.

Byl jsem převezen do nemocnice ve Valašském Meziříčí, kde mi ruku chtěli amputovat. Naštěstí po konzultaci s Fakultní nemocnicí v Ostravě mě nakonec poslali vrtulníkem právě do Ostravy, kde mi udělali nějaký drobný zákrok a čekali, jak vše dopadne. Díkybohu vše dopadlo dobře, sice mi nefunguje ta nejdůležitější céva, i přesto mám ruku stále prokrvenou, takže mi ji nechali.

Následovaly 2 roky (s přestávkami) v nemocnici po rehabilitacích, proběhly i nějaké operace. Doktoři tvrdili, že co se za dva roky neposune, už se nezlepší. Já ale i po třech a půl letech rozhýbal sval, o kterém jsem do té doby ani nevěděl, že ho mám. Úplně nejzásadněji mi v tom všem pomohly, ať už jsem chtěl nebo ne, alternativní medicíny. Ať už to byla ze začátku akupunktura nebo později práce s bioenergií, které vlastně do dneška vůbec nerozumím. Tyto dvě věci mi přinesly zásadní posuny po té, co mi doktoři řekli, že už můj stav je neměnný.

Celých 13 let mě provází tzv. Fantomovy bolesti, které doktoři řešili různými analgetiky, opiáty, morfiem a bylo jen otázkou času, kdy se na nich stanu závislý. Díky akupunktuře jsem dokázal svou závislost odbourat a žít bez léků. A s bolestí jsem se naučil žít.

Dnes už jsou však doktoři mnohem dále, kdyby se mi ten úraz stal dneska, s rukou určitě můžu hýbat víc.

Díky tomuto zranění jsem se seznámil později s klukem, kterému se stalo něco podobného. Byl z nehody hodně špatný, na vše se vykašlal a nechtěl fungovat dál. Naštěstí mu jeho maminka ukázala naše stránky a on na sobě začal pracovat. Jsme spolu stále v kontaktu a ve výsledku je dnes on ten, který má dost sil a energie a povzbuzuje mě, abych neustále něco tvořil a rozvíjel Tom Help dále.”

6. Jak jste na tom byl po nehodě psychicky?

“Od začátku jsem se k tomu všemu stavěl pozitivně. Věděl jsem, že i kdybych se na hlavu postavil, že nic nezměním. Nikdy jsem neměl takové ty myšlenky “já už tady nechci být”.

Už když jsem ležel na JIPce v Ostravě a ještě si nemohl ani sednout, měl jsem před sebou katalog kol a vybíral si nové kolo. Protože jsem věděl, že jednou na něm zase budu jezdit. A opravdu jezdím. I když teď kvůli své lenosti a nedostatku času ne moc často, ale jezdím.”

7. Jaké má Tom Help plány do budoucna?

“Určitě pokračovat v našich projektech. Navíc teď hledáme jednu styčnou osobu, která by byla schopná částečně převzít mé břímě. Někoho, kdo by naše stávající projekty mohl za mě fyzicky řídit, zajišťovat, udržoval v chodu, a já bych mohl řešit nové projekty tak, ať se neziskovka stále rozvíjí. Prioritně bychom chtěli sehnat někoho s handicapem, kterého bychom mohli zaměstnat.”

8. Chcete na závěr něco vzkázat našim čtenářům?

„Snad jen, že se mají na svět dívat za každou cenu pozitivně. Jen tak se z velkých problémů stávají malé.“

 

Tome, děkujeme za rozhovor a přejeme hodně sil do další práce v Tom Helpu!

 

Chtěli byste se zapojit do činností Tom Helpu, nebo víte o někom, komu by mohl tento spolek pomoci? Pak neváhejte a využijte kontaktů na www.tom-help.com!