Také  tak milujete Kostelíček, od kterého j jeden z nejkrásnějších výhledů na město.

Malebný kostelík se hřbitovem slouží jako poutní místo více než 400 let. Málokdo však ví, že v roce 1492 byl Kryštofem Kolumbem objeven nejen americký kontinent, ale také byl v písemných záznamech poprvé zmíněn náš Kostelíček, v té době označovaný jako "bílý kostelík pod horou, kudy se chodí do Meziříčí".
Přesný rok výstavby Kostelíčku není znám. Některé prameny uvádějí, že první poutní místo zde bylo vybudováno již zakladatelem města Hranic mnichem Jurikem (= 1209). To však nelze s jistotou říci.

Přibližně od zmíněného roku 1492 se zde pohřbívali lidé z Černotína, Hluzova a Zbrašova. Podle výzkumů, které provedl hranický historik Stanislav Miloš, byly v základech dnešního kostela nalezeny lidské kosti, což potvrzuje, že v místech současné zástavby byl hřbitov a původní starší objekt musel být celkově menší.

Podobu, kterou si Kostelíček zachoval dodnes, získal již v roce 1595 a ve stejné době se také rýsovala podoba hranického zámku. Přestavbu tehdy financoval hranický purkmistr Ondřej Čaputa.

Stavebním materiálem pro Kostelíček byl vápenec z nedalekého lomu. Avšak stejný lom tuto památku od 20. století značně ohrožuje. Se zvyšující se těžbou a následnou výstavbou cementárny byla narušena statika kostela. Při poslední rekonstrukci v letech 1987–1988 byla sice stavba stažena ocelovým lanem, přesto zdivo opět praská. V této době došlo i k radikální proměně interiéru. Byla odstraněna ornamentální a figurální výmalba a odstraněny dva ze čtyř oltáře. 
Od druhé poloviny 17. století a v 18. století prožívá Kostelíček období rozkvětu jako poutní cíl za zázračnou sochou Matky Boží Hranické. O zdejším mariánském kultu a zázračném uzdravení informuje již Josef H. A. Gallaš, jehož dílo, malovaný obraz Čtrnáct svatých pomocníků v nouzi zdobí interiér kostela dodnes. Změna náboženské mentality, kterou měla za následek série opatření císaře Josefa II. (zákaz náboženských poutí), způsobila postupný zánik kultu Panny Marie Hranické, ke kterému došlo definitivně v průběhu 19. století. V následném 20. století byla madona přenesena na hranickou faru a z vyhlášeného poutního místa se stává oblíbené výletní místo. Poslední pouť s procesím se ke Kostelíčku uskutečnila pravděpodobně v roce 1969.

Při vstupu do areálu Kostelíčka návštěvníky určitě upoutá stavba kaple sv. Antonína z Padovy, poprvé zmiňovaná v roce 1658. Avšak na základě reforem císaře Josefa II. byla odsvěcena a sloužila jako sklad střelného prachu. Až roku 1824 byla zásluhou několika hranických měšťanů opravena a vrácena původnímu bohoslužebnému účelu. Za kaplí se kdysi nacházela jeskyně, která sloužila jako obydlí místních poustevníků.

Nejvýznamnějším poustevníkem byl Šebestián Srzemský, rodák z Krakova, který si místo velice oblíbil a svými vlastními silami zde vybudoval čtrnáct kapliček křížové výpravy, které v areálu naleznete dodnes. Mezi pochovanými, kteří na věky odpočívají u Kostelíčka, naleznete například hrobku továrníka Antonína Kunze, hranického kronikáře Vladimíra Bartovského či hudebního skladatele Rudolfa Heidera.

Pověst
Na závěr bychom se s vámi chtěli podělit o jednu z řady zajímavých pověstí, která se ke Kostelíčku váže. S. H. Kunovská publikovala v Záhorské kronice č. 3 ročníku 1929/1930 příběh jedné hluzovské selky.

Selka z Hluzova nosívala každé ráno mléko do Hranic svým odběratelům. Protože měla zákazníků více, nadojila mléko do dvou konví a už v pět hodin ráno vycházela z domu. Cestu si zkracovala přes Hůrku a zastavovala se u Kostelíčka na ranní mši. V sedm už dodávala mléko svým klientům. Jednou se v noci probudila a hodiny stály. Noc však byla jasná a jí se zdálo, že se už rozednívá. Rychle obsloužila krávy, nadojila a vydala se na cestu. Jako obvykle byla brána Kostelíčka otevřená, světla uvnitř hořela a varhany hrály. Jenže jaksi "zhluboka, jako těžké vzdechy někoho, kdo marně po čemsi touží".

Selka vstoupila do kostela, pokropila se svěcenou vodou, ale podivila se, že i když byl kostel plný lidí, nikoho ze starých známých mezi nimi neviděla. V tom se vedle ní postavila nějaká žena a dotkla se její ruky. Selka se hrozně lekla, protože poznala tvář dávno zemřelé přítelkyně, jež na hřbitově odpočívala.

Bývalá přítelkyně varovně zvedla ruce a beze slova pohybem ruky vyzvala živou, aby z kostela odešla. Selka s hrůzou vyběhla, protože pochopila, že se ocitla ve společnosti duchů. V rozčilení jí vypadl šátek, ve kterém měla nějaké peníze. Když doběhla do  Hranic, na kostelní věži právě odbila jedna hodina. Ráno zážitek vyprávěla známým a šla s nimi šátek s penězi hledat. Peníze v pořádku našli, ale šátek byl roztrhaný na malé kousíčky. Na každém hrobě byl jeden jeho díl. Od té doby selka mléko do Hranic nosila po obecní cestě.

 

(K. Valentová)