Pověst praví, že před mnoha lety tudy šel chudý domkař. Najednou spatřil před sebou v místech, kde hrad stával, podivně oděné zjevení. Leknutím zůstal státi jako strnulý. Zjev se přiblížil: „Neměj strachu! Poslouchej dobře a jen tenkráte, když se budeš cítit dosti silným a nebojácným, přislib mi, že splníš moji žádost. Jsem duch hradní paní svrčovské, jež před dávnými věky žila v přepychu vedle svého manžela, který byl postrachem celého kraje. Loupil a vraždil své poddané i cestující cizince a takto nabyté poklady skrýval v tvrzi. Nebránila jsem manželovi v násilnostech, byla jsem tedy prokleta. Vždy jednou za sto let musím obcházet hrad a čekám na svého zachránce,“ pravil. „Dostav se tedy zítra o půlnoci na místo, kde nyní stojíme. Objeví se ohromný černý pes, z jehož očí a nozder sršeti bude oheň a ve své tlamě bude držet ohnivý klíč. Pak zjevím se ti já a povedu tě ke sklepení, jehož dvéře otevřu oním klíčem. Poklady z poloviny náleží tobě, polovinu rozdej chudým. Dokud poklad nebude rozdělen, nesmíš o ničem ani promluvit. Pak bude sňata má kletba.“

Chalupník po chvíli mlčení přislíbil, že vše učiní. Pokračoval dále ke svému domovu… Zaslechl troubit půlnoc. Žena přivítala ho výčitkami, tak se jí svěřil s noční příhodou. Ta muže přemlouvala, aby slib dodržel. Konečně zvítězila v chalupníkovi touha po zlatě. Před půlnocí vydali se oba na cestu. Žena skryla se v křoví. O půlnoci objevil se duch zámecké paní a pravil: „Proč svěřil jsi tajemství ženě své? Dalších sto let jest mi čekati na svého zachránce!“ Zjevení otrhalo z nedalekého keře listí, vložilo je chalupníkovi do kapes a řeklo: „Zde odměna za tvoji ochotu,“ a zmizelo.

Chalupníka popadl děsný strach a hnal se k domovu… Přiběhl domů a za chvíli doběhla i jeho žena. Sáhnul do těžké kapsy a vytáhl v němém úžasu zlatý peníz. Druhý den ráno vydal se s ženou opět do lesa, peněz však již nenalezl.

 

(Zdroj: Pověsti Hranicka, T. Pospěch)