Jako mladý hoch chodíval do Paršovic za děvčetem pěknou lesní cestou…Cestou mu bylo kolem hluboké ráztoky valšovického potoka, vtékajícího blízko týnského stavu do řeky Bečvy. Když jednou spěchal domů lesem, uslyšel z dola dětský pláč. Pro Bůh, kde se tu vzalo dítě, za noci…v hlubokém lese a v potoku? Zastavil se a naslouchal, odkud ten pláč doléhá k němu…Slezl hbitě po strmém svahu dolů. Když se ocitl nad prohlubní potoka, spatřil chlapečka, který vztahoval k němu ruce. Hrůza ho obešla. V měsíčním světle zpozoroval, že ručky a nožky hošíka jsou blanovité, tak jako nohy kachny. A vlásky synka v copánku – nazelenalé jako tráva…Janáček se obrátil, pokřižoval a teď zase kvapem nahoru a pryč, lhostejný nad osudem děcka, které ostatně více neplakalo, leč se uštěpačně smálo…Kámen, který chtěl Janáček na vodníka hodit, odhodil stranou a uháněl domů.

Když tam šel jednou za bílého dne přesvědčit se, jaké to bylo divné místo, našel i kámen…Když jej nadzvedl, vyskočila zpod něj žabka taková divná, že jej opět mráz obešel…Od těch dob se každý tomu místu vyhýbal, aby ho vodník nestáhl do pohlubně valšovického potoka.

 

(Zdroj: Pověsti z Hranicka, Tomáš Pospěch)