Po týdenní pauze se opět vydáváme po stopách zajímavého bydlení na Hranicku. Tentokrát nás naše kroky zavedly na hranické nádraží, kde skoro celý svůj život bydlela paní Veronika.

Jak se Vám v nádražní budově bydlelo?
Při pohledu na starou šedivou budovu hranického vlakového nádraží asi málokoho napadne, že se uvnitř dá i bydlet. Ale opravdu tomu tak je - čtyři byty slouží už dlouhá léta jako nájemní prostory pro zaměstnance. Pamatuji si minimálně desítku rodin, které zde žily, některé na přechodnou dobu, jiné naopak po většinu svého života. Nikdo z nich však ne tak dlouho, jako moji rodiče. Ti se sem přestěhovali z Přerova už v roce 1988. Otec tehdy potřeboval prostornější byt pro rozrůstající se rodinu, zároveň začal ve stanici sloužit ve funkci výpravčího. Prožila jsem zde celé své dětství i studentská léta, všechna zkoušková období, dokonce i nástup do prvního zaměstnání, než jsme s manželem dostavěli rodinný dům a já se odstěhovala. Mohu tedy s důvěrou říci, že toto místo považuji za svůj domov.

Mělo to nějaké nevýhody či výhody?
Jako malé nás se sestrou brával s sebou do kanceláře a občas jsme mohly přehodit na ovládacích panelech výhybku nebo na nástupišti vypravit vlak. Pro děti bylo zvednout plácačku, zapískat na píšťalku v tátově čepici nebo chvilku řídit lokomotivu veliké dobrodružství.
 

Znáte i historii nádražní budovy?
Výstavba nádraží probíhala už v polovině 19. století, od r. 1949 nese název Hranice na Moravě.

 

Jak Vy osobně vzpomínáte na léta ztrávená "na nádraží?
Letitá budova a rušné prostředí není pro mnohé příliš vábivé, nicméně mělo i své nesporné výhody: nemusela jsem se bát po nocích cvičit na housle nebo poslouchat rockové koncerty, protože nikoho nerušily; na vlak to bylo, co by kamenem dohodil, každé zpoždění jsem mohla trávit v pohodlí domova; navíc venku vždy parkoval minimálně jeden taxík, když bylo potřeba…
Náš dispozičně zajímavý byt o rozloze 110m2 je vybaven i dílnou, spíží, prostorným atriem s přilehlou komorou pro ukládání potravin. Sloužil dříve jako náčelnický byt a po menších stavebních úpravách dokonce i jako ordinace závodního lékaře. Můj dětský pokoj býval čekárnou pacientů, v rohu dodnes stojí funkční kachlová kamna! V kuchyni se nacházela vlastní ordinace se zelenými obklady na zdech a velkými zářivkami na stropech. Ložnice sloužila jako inspekční pokoj lékaře.
Už jako děti jsme si se sestrou dokázaly užít spoustu netradiční zábavy při prozkoumávání okolí, pamatuji si hodiny strávené montováním robotů z vyřazeného železničního šrotu, venčení domácích mazlíčků na malých travnatých plochách mezi manipulačními kolejemi nebo třeba nezapomenutelné pohledy na noční oblohu a světly ozářené město ze střechy budovy (kam byl samozřejmě vstup zakázán).

A co hluk, nevadily Vám věčně pískající vlaky?
Na hluk si člověk přivykne a postupně jej asi i přestane vnímat. Denně stanicí projedou stovky osobních i nákladních souprav a každá z nich vyvolá slabé zemětřesení - podlaha, nábytek i skleničky ve vitrínách se chvějí. Monotónní hlášení z tlampače jakoby už patřily k běžnému životu. Musela jsem si naopak přivyknout klidu, když jsem se přestěhovala z města na vesnici (smích)
Vzpomínky na svůj první domov mám vesměs pozitivní a rozhodně ne tuctové!

Děkuji paní Veronice Hadašové, že si na mě našla čas a že jsme spolu mohly přinést vám, čtenářům iHranice.cz, zajímavý rozhovor o zajímavém bydlení na nádraží.