Třetí díl našeho miniseriálu se věnuje Hřbitovní ulici. Jak se zde bydlí a nemají lidé strach z duchů? :-) To vše se dozvíte v rozhovoru s milým správcem hřbitova, Aloisem Majerem.

Hřbitovní ulice je zajímavá adresa, pociťujete to nějak ještě nebo už to nevnímáte?
Mám z toho radost již od dětství, každý si to zapamatuje a nedovedu si už představit bydlet jinde, pod jinou adresou.

Mám v ulici pár známých a připadá mi, že je vaše ulice taková malá komunita. Jaké máte sousedské vztahy?
Vztahy jsou tu opravdu výborné, všichni si pomáháme.
 

Děláte správce hřbitova, jak jste se k této netradiční práci dostal? A jaké jsou vaše povinnosti?
Jednou mě oslovil hrobař, jestli to nechci převzít po jednom pánovi z Velké, tak jsem to vzal. Ráno před odchodem do práce otvírám v 5h. Večer zavírám v 19h, když mám odpolední, tak až ve 22h. Otvírám a zavírám 4 brány a musím dát pozor na to, abych tam nikoho nezavřel. A než oběhnu hřbitov, stihnu se pomodlit i celý růženec za zemřelé.

Straší na Hřbitovní ulici? :-)
No, neboštíci jsou zde hodní, takže nestraší! (smích)

A s pozůstalými problémy nemáte? Např. když parkují okolo vašeho domu?
Parkoviště tu není, ale už vím, kdy bude velký pohřeb, tak se na to připravím a auto zaparkuju jinde.

Jak starý je váš dům a znáte něco z jeho historie?
Náš dům je přesně 108 let starý. Stavěly jej učitelky Fuchsovy v roce 1912. Později se odstěhovaly do Čech, přesněji do Karlových Varů. V  roce 1961 jej koupili moji prarodiče, jeli složit zálohu z Hranic až do Karlových Varů. (Tehdy takový dům stál asi 80 tis. Kčs - pozn. red.)

Máte nějakou zajímavou historku spojenou s hřbitovem? 

Historek se najde spousta, hlavně z dětství, kdy jsme s bratránkama chodili hrát na hřbitov bobříka odvahy. Kdo tam došel sám a dal tam svíčku, byl HRDINA!

Děkuji panu Majerovi i jeho mamince za příjemné povídání. Ochotně mě pozvali do svého krásného starobylého domu, ze kterého dýchá historie z každého koutu.