Internet je plný koronaviru a na naši psychiku to nepůsobí dobře. Proto vám přinášíme oddechové čtění, rozhovor s Tomášem Vejmolou alias Tomíkem na cestách o cestování, koronaviru nebo třeba o narození dcerky!

 

Jak se vám teď změnil život?
Celkem se změnil. Asi jako každého, tak i mě se dotkla současná situace. Díky koronaviru se mi zastavila živnost a ze dne na den jsem přišel o hlavní zdroj příjmu. Už rok a půl mám každý měsíc 15 až 20 přednášek o mých cestách napříč českou a slovenskou republikou. Většinou přednáším na školách, knihovnách, kinech, firmách a v dalších kulturních zařízení, a to mi bylo bohužel znemožněno. Už v březnu mi bylo 10 přednášek zrušeno a do konce červa jsou také všechny zrušené. Což se nedá nic dělat, ale každý problém má řešení a většinou více než jedno. Já si poradím. Celé mi to zpříjemňuje čerstvě narozená dcera, což je naše největší štěstí.

 

Na dcerku jste se jistě moc těšil. Jak jste nesl to, že jste nemohl být u porodu?
Dříve bylo běžné rodit bez otce, ale už nežijeme v pravěku a otec by u porodu měl být, jakožto psychická podpora pro svou partnerku. Já se na to moc těšil! Když přítomnost otce u porodu a následné návštěvy porodnice vláda zakázala, tak jsem opravdu neměl radost a partnerka už vůbec ne. Chápu, že chtějí zamezit šíření koronaviru, jenže jestli je otec případně nakažený, tak přece matka musí být taky, když žijí ve stejné domácnosti. Nedává to zkrátka smysl a připadá mi, že vláda jedná zbrkle a neuváženě, což se během pád dní potvrdilo a týden zpět už povolili návštěvy v porodnicích. Nevidím ten smysl, a to mi vadí. Partnerka porod samozřejmě zvládla i bez mé přítomnosti a zvládla to statečně, za to ji obdivuji, ale přišli jsme o jedinečný společný okamžik našeho života.

 

Měl jste na letošní rok nějaké cestovní plány?
Mám nebo měl jsem v plánu toto léto vyrazit až k hranicím Číny a projet pověstný Pamir Highway, což je tuším druhá nejvýše položená silnice na světě. Kopečky Kyrgystánu jsou mým dlouholetým snem a když jsem přemýšlel s jakým prostředkem se tam vydat, tak padla jasná volba. Žádný tuktuk v těchto končinách ještě nikdy nebyl a věřím, že by to bylo krásné a samozřejmě náročné dobrodružství. Úplně mě mrazí ta představa, že tam jsem. Taky jsem si nechal posílat originální díly z Thajska a celý stroj se pomocí dvorního mechanika Pavla renovuje a připravuje na cestu. Odjezd je však v tuto chvíli nejistý, ale když to nevyjde, tak nevadí. Svět se nezboří a najdu si jinou činnost. Plno lidí má díky této krizi daleko větší problémy a já jim držím palce, ať vše zvládnou.

 

A chtěl jste jet, i když máte novorozenou dcerku?
Jel bych v létě, a to by dceři byli tři měsíce a stejně dlouho dobu bych byl i na cestě. Což není dlouhá doba. Samozřejmě bych nejel, kdybych věděl, že to partnerka nezvládne a nejel bych, kdybych neměl takovou obrovskou podporu v rodině. Oni mě ale znají a vědí, že mě cestování děláš šťastným a s tím následné přednášky a psaní knížky, které kouzlí lidem úsměv na tváři. Příště můžu vyrazit s mou rodinou. Chtěl bych dceři ukázat, jak je svět krásným místem. Momentálně ji předčítám z mé knížky a občas se i usměje. Třeba se poštěstí a budeme spolu cestovat jako rodina. Je to ale ve hvězdách a uvidíme, jak to celé všechno bude. Předně si ale přeji, ať jsou holky nejšťastnější na světě a tím směrem se bude ubírat můj život.

 

Co děláte během karantény a jak to zvládáte?
Protože mi přednášky odpadli, tak si momentálně hledám práci. Teď vlastně žijeme z našetřených peněz, co jsem měl odložené na tu mou expedici. Jako dobrovolník rozvážím ochranné štíty do nemocnic a taky jsem členem sousedskapomoc.cz, což jsou dobrovolnící rozvážející jídlo seniorům, kteří si nemůžou jí nakoupit. IHranice.cz zorganizovali něco podobného, takže jestli víte o někom v našem okolí, kdo potřebuje pomoc s nákupem, tak je odkažte na 775 869 478 a 775 869 479. Dost času mi taky zabírá psaní nové knížky. Oprášil jsem deník z mé první cesty, když jsem jel na kole do Gruzie před třemi lety a píšu z něj a ze vzpomínek novou knihu, která by měla vyjít ještě tento rok a v neposlední řadě se starám o mé holky, a hlavně o tu nejmladší, která se narodila díky bohu zdravá, krásná a vlasatá.

 

Co si celkově o situaci myslíte?
Vyskytl se problém, který se musí nějakým způsobem řešit. Nejde sedět na zadku a čekat co s námi bude, nebo spoléhat na stát, ať se o nás postará.
Více než samotného koronaviru se spíš bojím, co vláda ještě zakáže a jaké zmatky kolem toho dokáže udělat. Vládu nerad kritizuji, nesedím totiž na jejich místě a netuším, jak složité věci musí momentálně řešit, ale je až tristní, jak nezvládají tuto krizi Každým dnem něco mění bez pořádného odůvodnění, těm nejdůležitějším (lékařům, sestrám, soc. pracovnicím…), ani nedodají ochranné pomůcky. Tápou v tom ale i ostatní země a aspoň vychytají pro příště mouchy, protože v budoucnu může přijít ještě něco horšího.
Moc se mi ale líbí, jak si dokážeme my Češi poradit. Vždyť si to vemte. Roušky si šijeme samy. Kvalitní respirátory vyvinuli naše univerzity, štíty a dezinfekce vyvýjí firmy a doborovlníci za vlastní náklady nebo za náklady dárců anebo studenti pomáhají rozvážet jídlo seniorům. Vůbec se o nás nebojím. Naopak ve všem zlém jde najít něco dobrého. Věřím, že tohle vše nás ještě posílí. Jsem na náš národ opravdu pyšný. Chtěl bych tímto poděkovat všem co pomáháte. V životě se vám to vrátí.

Děkuji moc panu Vejmolovi za rozhovor!