Petr Polehňák, staniční sestra z Mobilního hospice Strom života, který stál u samotného zrodu hospicové služby v našem regionu.

Petr začal pracovat v hospici na úplném začátku. A protože začátky jsou vždy těžké, u hospice to platí dvojnásob, jsem rád, že nám může přiblížit, jak to všechno bylo…

Petře, patříš mezi zdravotníky, kteří poskytují služby našim pacientům na sklonku jejich života. Zajíždíte do domácnosti, zajíždíte také do našeho města a okolí. Na místě poskytujete vše potřebné.

Na samotný úvod našeho rozhovoru, můžeš říci něco o sobě?

Narodil jsem se v roce 1978 v srdci Slovácka v Uherském Ostrohu. Už od mala mě hodně zajímalo zdravotnictví, můj sen bylo stát se zubařem, proto jsem vystudoval střední zdravotnickou školu obor všeobecná sestra a dále vyšší zdravotnickou školu v Ostravě obor sestra pro intenzivní péči. V Ostravě jsem se potkal se svojí ženou a po čase přestěhoval do Nového Jičína, kde jsem od roku 1998 pracoval v nemocnici na ARO.
Po čase jsme se přestěhovali do Zubří, mám dvě úžasné děti. Zubařina mi souzena nebyla. Práce v intenzivní medicíně byla velmi náročné a i přes
všechna úskalí jsem na ARO vydržel až do roku 2015.

A kdy nastal zlom?

Začalo to při změně managementu nemocnice, postupně odcházeli kvalitní lékaři a za nimi kvalitní sestřičky a tak jsem si řekl, že by to chtělo taky změnu. Přišlo to z čistého nebe, oslovila mě švagrová zakladatelky, Marušky Ryškové, že se v Novém Jičíně rozjíždí domácí péče. Proč to nezkusit, to jsem ještě netušil, že se jedná o mobilní hospic. Při příjímacím pohovoru mi tehdejší vrchní sestřička vše uvedla na pravou míru, seznámila s paliativou, o které jsem tehdy měl jen velmi málo ponětí, protože v intenzivní medicíně na paliativní péči moc nemyslíte. Velmi mě to nadchlo, a když jsem si uvědomil, jak umírají pacienti v nemocnici a že mohou v klidu umírat doma, byl jsem rozhodnut. Od června roku 2015 jsem nastoupil do
Stromu života jako kmenová sestra a nyní jako staniční sestra.

Jak s odstupem let vnímáš první začátky hospicové služby v našem regionu? Jaké bylo vybavení, zkušenosti, a obsazení hospice?

Začátky rozjíždějící společnosti jsou vždycky velmi těžké a tak to bylo i v našem hospici. Měli jsme velmi málo vybavení, jak zdravotnického materiálu, tak zdravotní techniky. Měli jsme jeden oxygenátor a jeden lineární dávkovač a s tím jsme museli vyjít, než nás začali podporovat sponzoři. Naše péče byla plně zdarma. Bylo nás v týmu 10-12 a všichni jsme se učili, bylo to velmi náročné. Prožívali jsme radost, že můžeme pomoci a doprovázet prvního umírajícího, setkávali jsme se společně i s rodinami na různých setkáních, dalo by seříct, že jsme byli jedna velká rodina. Bylo to povzbuzující.

A jak si hospic Strom života vede v porovnání s úplnými začátky dnes?

Myslím, že teď je na tom Strom života podstatně lépe, co se týká financování, hrazení pojišťovnami. Máme smlouvy s lékárnami, které nám dodávají léky a zdravotnický materiál. V týmu je nás něco přes 60 a jen zdravotnický tým se rozrostl z jedné pobočky v NJ na poboček 5 a to v Rožnově, Havířově, Přerově a Zlíně, kde chceme naše služby ještě rozšířit.

Jaké je přístrojové vybavení, a jak hodnotíš dnešní týmovou spolupráci, odlehčovací sestřičky, psycholog,pastorační pracovník, dobrovolník v setkavárně a Klubu Stromeček.

Materiální vybavení je nyní výborné, máme kolem 20 oxygenátorů, 20 lineárních dávkovačů, několik antidekubitních matrací, odsávaček i mobilní ultrazvuk a vše potřebné co podle platné legislativy mobilní hospic potřebuje. Samozřejmě je to pořád málo a za každý nový kus přístroje jsme velmi rádi. Co se týká týmové spolupráce, je taky výborná. Je nás celkem 5 poboček zdravotníků, setkáváme se všichni jednou týdně, včetně lékařů, odlehčovací asistence, poradny a samotného vedení. Na tomto setkání řešíme aktuální zdravotní stav pacientů, vyměňujeme si poznatky, informace a jsme rádi za každé takové setkání, kde si ujasňujeme další postup a jak být nejvíce prospěšní pro lidi těžce nemocné a umírající.

Můžeš přiblížit, jak probíhá tvůj den v Mobilním hospici?

Podle toho jak to mám naplánováno, ale nejčastěji ráno přijíždím do kanceláře a řeším aktuální situaci na ten den. Domlouváme se s Janou Wasilovou (koordinátorka péče) na případných příjmech a pokud mám v plánu příjem, tak vyjíždím buď sám na zjišťovací návštěvu, nebo s lékařem už přímo na příjmovou návštěvu. Poté se vracím a vše zapisuji do počítače, aby mohla k nově přijatému pacientovi kmenová sestřička, tuto informuji.

Pokud nemám příjem, tak jezdím k pacientům jako zástup kmenové sestřičky nebo pracuji na PC, objednávám zdravotnický materiál, léky, navštěvuji
obvodní lékaře, prezentuji mobilní hospic.

Co osobně pro tebe znamená práce v hospici?

Pomoc pacientům, pomoc rodinám, naplnění toho, že lidé mohou v klidu a bez bolesti, smířeni a s rodinou umírat doma, tam, kde se narodili a prožili celý svůj život. Tuto práci nedělám proto, že musím, ale proto, že chci, dělám ji srdcem a mám ji moc rád.

Kde čerpáš energii a podporu?

Nejvíc v dětech, podnikáme různé výlety, jezdíme na kolech, v zimě lyžujeme, chodíme plavat. Syn hraje závodně házenou, takže víkendy trávíme sportovně, fandíme a podporujeme děti. S manželkou se rádi podíváme na dobrý film, zajdeme do kina nebo na večeři do restaurace. Když chci být sám, tak si někde zalezu a přečtu si dobrou knihu.

Každý den přináší v hospicové službě mnoho příběhů. Mohl bys vzpomenout nějaký příběh, který se nesmazatelně zapsal do tvého života?

Přijali jsme mladou 40 ti letou ženu s nádorem v dutině břišní, celkově ta péče trvala 8 měsíců a cca 6 měsíců se paní držela, bojovala, užívala si život doma mezi svými, podstupovala alternativní léčbu. Měla 11. letou dceru, užasnou a velmi chytrou mladou holku, která stále věřila, že se maminka vyléčí. Nevěděla, že maminka umírá, proto za ní začala jezdit naše poradna. Když se stav začal zhoršovat, bylo to pro malou velmi náročné,
protože, ji maminka odmítala a ona nechápala proč. Tak jsem si jednou při mé běžné návštěvu s ní sedl venku a snažil se jí vše vysvětlit, bavili jsme se o tom, že maminka možná brzy zemře a ona mi řekla, že to ví, ale že to nebude ještě tak brzy a že stále věří, že bude maminka bojovat. O pacientku se starali její rodiče a nejlepší kamarádka. S pacientkou jsem byl jako bratr se sestrou, při mých návštěvách jsme si povídali úplně o všem, povyprávěla mi celý svůj život. Když se stav začal zhoršovat, seděl jsem u jejího lůžka i 8 hodin, pravidelně jí píchal léky od bolesti a pečoval jak o ni tak o celou
rodinu. Sama paní mi říkala, že až to přijde, tak to pozná a taky se tak stalo. Když se stav zhoršil natolik, že už nebyla schopna chodit, poprosil jsem dceru, aby za maminkou došla a rozloučily se, bylo to velmi emotivní a to byl pro mne ten nejsilnější zážitek, který jsem zatím v hospici zažil, seděli jsme u lůžka všichni, maminka, tatínek i kamarádka, brečel jsem jako želva, vím, že se říká, že chlapi nebrečí, ale v této práci to bez slz a srdce nejde. Poslední den, kdy jsme se u ní vystřídali všichni, včetně naší úžasné paní doktorky, kterou měla moc ráda, mi velmi tiše a v naprostém klidu říká „Péťo, tak dnes to přijde“, objali jsme se, rozloučili jsme se a za vše si poděkovali. Po 3 hodinách paní v klidu, bez bolesti a doma mezi svými nejbližšími zemřela.

Závěrem, co bys rád sdělil široké veřejnosti a naším uživatelům.

Nebojte si vzít své nemocné příbuzné domů, jsme tady od toho, abychom vám se vším pomohli, abyste se Vy pečující cítili co nejlépe a hlavně aby pacient cítil do samého konce vaši lásku- tak jako za celý život. Práce je velmi náročná a myslím, že všichni v týmu ji děláme srdcem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petře, děkuji za rozhovor a přeji mnoho sil do další obětavé služby lidem na poslední cestě.

Vám milí čtenáři chci říci, že se můžete na nás ve Stromu života vždy obrátit, rádi pomůžeme, vždyť je to naše práce i poslání. Nebojte se nás kontaktovat. Také pro to vznikl tento rozhovor.

(zdroj: Strom života)