Mobilní hospic Strom života vstoupil do pátého roku své činnosti. Za tuto dobu se postaral o 950 pacientů na poslední cestě. Dává podporu pozůstalým dětem i dospělým. Je součástí hospicové péče pro Hranice a široké okolí.

Pan Ladislav Blahuta je jedním z dobrovolníků hospicu. S touto činností začal po smrti milované manželky. Chtěl zpříjemnit dlouhé chvíle lidem, kteří jsou dlouhodobě upoutaní na nemocniční lůžko. Dnes má na starosti další dobrovolníky, kteří svou péči poskytují nemocným, kteří umírají v domácím prostředí. 

Pan Blahuta vše dělá zadarmo: „Kdyby mi lidé dávali peníze, nebylo by to ono. Mou odměnou vždy bylo to, že mi klienti začali věřit,“ říká.

Kdy jste v sobě objevil potřebu pomáhat?

Pocit, že musím druhému pomoci, mi nebyl lhostejný, i když jsem měl úplně jinou profesi. Když se na mě někdo obrátil, považoval jsem za potřebné udělat pro něj maximum. Velký obrat do mého života ale přinesla před šestnácti lety nemoc mé ženy. Manželka prodělala roční léčbu na hemato-onkologii, podstoupila i transplantaci kostní dřeně, ale nemoc se bohužel vrátila a vybrala si krutou daň... Po její smrti jsem přemýšlel, jak bych mohl pomoci těm, kdo se dostali do obdobné situace jako my. Proto jsem začal chodit jako dobrovolník do nemocnice.

Pamatujete si na svého prvního klienta?

Ano, na toho si pamatuji velmi dobře a vzpomínám na něj rád. Zpočátku byl nedůvěřivý a s nikým nekomunikoval, ale našli jsme k sobě lidskou cestu a já z toho měl obrovskou radost. Z pasivního člověka byl najednou muž, který se začal zajímat o prostředí kolem sebe. Chodil jsem za ním do nemocnice na oddělení následné péče, kde strávil asi šest měsíců, než se rozhodlo, kam půjde. Domů se vrátit nemohl, protože v době, kdy se léčil, onemocněla jeho družka, kterou si k sobě vzala její rodina. Původní byt se prodal a on pozbyl všechno kolem sebe. Změnil se mu svět. Myslím, že pro něj mělo velký význam, že jsme mohli pravidelně některé chvíle trávit společně.

Byl tohle příběh, který vás dobrovolnicky „zformoval“?

Nejen tento, formovala mě i řada dalších příběhů. Osud každého člověka je trochu jiný a jako dobrovolník se k lidem můžete dostat hodně blízko. Klienti vám řeknou i věci, které se běžně nesdělují. Byly i případy, kdy mě lidé vnímali jako člena své rodiny, dokonce chtěli, abych si je vzal na opatrování domů. Což samozřejmě nešlo, není by to tak jednoduché.
 

Kolik je mezi dobrovolníky mužů?

Velmi málo. V programu humanitární organizace Adra, která zaštítila i dobrovolníky mobilního hospice, se za devět let, co v něm působím, vystřídalo možná sedm mužů. Vedle nich bylo ale asi 90 žen. Je to obrovský nepoměr.

Mění vás dobrovolnictví?

Myslím, že ano. Setkávám se s lidmi všech věkových kategorií. Chodím k mladým, kteří jsou po úrazu, i víc než 90letým lidem. Je to široké spektrum
osobností, které mě obohacuje. Není možné, aby se mě to nedotklo.

Dostal jste se někdy do stavu, že jste chtěl dobrovolnictví nechat?

Musím přiznat, že ze začátku byly některé situace tak těžké, že jsem na to pomýšlel. Pak jsem se ale vzchopil, překonal jsem to a dnes jsem moc rád. Život je o překonávání překážek. Každá nesnáz, kterou překonáte, vás posílí.

Co bylo v začátcích nejtěžší?

Šlo o mezilidské vztahy, například i chlad ze strany některých zdravotníků.Dnes už je dobrovolnictví běžná záležitost, ale dřív tomu tak nebylo.

Poznáte už při prvním pohovoru, jestli se zájemce o dobrovolnictví na tuto práci hodí?

Do člověka nevidíte, ale existují signály, které napoví, jak k dobrovolnictví přistupuje. Zda se jen nadchl pro danou chvíli, nebo u dobrovolnictví vytrvá.
Na této službě se cení každá hodina a den, které druhému člověku věnujete, ale největším přínosem je pravidelnost. Když se dobrovolníkům podaří navázat s klienty vztah, to je to, co nemocným pomáhá. Vynikající zkušenosti máme se staršími lidmi, kteří už se starali o někoho ve své rodině. Dobrovolnictví pak dělají se zápalem a zodpovědností.

Ve Stromě života se staráte i o pozůstalé...

Ano, pořádáme setkání lidí, kteří o někoho přišli. V prvních okamžicích po ztrátě je důležité, aby člověk cítil, že má azyl, kde se může svěřit lidem s podobným osudem. To platí zvlášť u dospělých. U nich existuje řada nástrah, jak by mohli svou situaci řešit. Jde nám o to, aby nepropadli něčemu společensky nevhodnému, třeba alkoholu.

Nabízíte pomoc i pozůstalým dětem?

Ano,snažíme se odlehčit situaci, ve které se ocitly, asi 40 dětem. Náš hospic je v tomto jedinečný.

Připravujete nějakou novinku do budoucna?

Náš dobrovolnický program bychom rádi rozšířili i na pomoc pozůstalým v jejich domácím prostředí. V poslední době se to ukazuje jako velmi potřebné.

(zdroj: 5+2)